KAMEŇÁKŮV CANCÁK

[ Zpět na přehled ]

Bloudění 2016

24.-28.3.2016

Každý ročník bloudění se najdou jedinci, táhnoucí sebou turistickou mapu středních Brd a ujišťující ostatní, že letos to bude určitě tam. A letos - letos se konečně dočkali!

Bloudění (nemá cenu psát o co jde) bylo letos díky pozornosti našich zákonodárců o volný pátek delší. Mělo to svoje pozitiva i negativa - spousta lidí asi jela na tak dlouhé volno jinam, takže pod Karlův most přišel docela omezený kolektiv bludičů - navíc letošní nemoci a občas i nějaké těhotenství rozředily i zdravé jádro.

Cílová stanice po přesunu na Hlavák zněla Závišín - ale nebyl to Slavkáč nýbrž jiný Závišín - u Strakonic. Cesta vlakem ubíhala vesele - Indy, se kterým vytvářím údernou dvojici, doplňuje cukr kde se dá, venku za okny se brzy setmělo a občas zapršelo. Přestupujeme v Berouně a v Březnici. Kolem desáté jsme na nějaké zastávce v lese.

Luštíme, loučíme se s Fanym, Burákem a Sejčkem a mizíme do tmy směr Bělčice a první yellowston je na nedalekém Hrádku. Šifra ukazuje na vzdálený Třemšín. Jde se dobře, tak se rozhodujeme pokračovat nocí kam nejdál to půjde. Zaleháme až v lese u Hvožďan.

 

V noci je mi docela kosa a nadávám si, proč nemám zimní spacák.

Zima je zahnána usilovným pochodem na sever. V partyzánském bunkru na Třemšíně je samolepka s čertem držícím vřeteno = směr Čertovo vřeteno je jasný. Bereme to přes vrchol pokrytý sněhem a pak hřebenem na Hengst, kde zrovna vstává nějaká parta trempů. Na Čertově vřeteni luštíme u ohně a další bod je rybníček u zaniklého kláštera v Teslínech. Znaje škodolibost všech pořadatelů tušíme že to je ten známý ostrůvek uprostřed.

Když po zastávce v Teslínské hospodě dorážíme k částečně zamrzlému lesnímu rybníčku tušení se potvrzuje. U ostrůvku plavou žluté kačenky se zprávami. Ale Indy je schopný kačenkolovec a za chvíli šlapeme po hrázi Horního Padrťského rybníka a pak přímo na Prahu, kolem radaru na Malý Tok a pak mokrým mechovým údolím Litavky k Lázské nádrži, kde hledáme kříž nakreslený na mapě. Kolem je sníh a mrholení pomalu přechází v trvalý déšť. Chvilku trvá, než pochopíme nápovědu - koruny poházené kolem kříže nás navigují na Korunu.

Po krátkém ohni se houstnoucí mlhou a postpně i tmou škrábeme čvachtajícím lesem vzhůru. Potkáváme zmatenou Deneb v sandálech a necháváme jí mizet v mlze, zatímco se déšť pomalu mění na sníh. Pod Korunou známe srub, kam dorážíme za úplné tmy a není větší rozkoše, než do ruda rozppálená kamínka!

 

Ráno už jenom drobně mrholí a kolem jsou zbytky mokrého sněhu. Část věcí ani po noci nestačila uschnout, ale co se dá dělat, vyrazit se musí. U odstřelené věže na Koruně nacházíme zprávu, kterou ale nedokážeme vyluštit, tak jdeme silou - na Komorsko. Jenomže bloudíme, takže z Koruny na Lipovsko jdeme zkratkou přes Jordán. Prostě to tu známe, tak se nebudem koukat do mapy, žejo...

Na Lipovsku yellowston fakt je a jedná se o jednu z nejgeniálnějších šifer co jsem viděl. Směřuje nás na lom jižně od Tění. a tam odtud zade šlapeme zpátky na jihovýchod, ke kanónu na Jordán. Šifra Křemílka a Vochomůrky vyluštěna rychle i bez buzoly, počasí se k večeru lepší a na jordánském bunkru tak stojíme za svitu zapadajícího slunce.

Uvnitř bunkru spousta malých yellowstonků a do tmy stíháme ještě poslední kontrolu na Jindřichově skále na sever, za letištěm.

Spát jdeme k Červenému potoku, kde táboří parta trampů z Plzně a kouká na nás jako na magory. Vcelku oprávněně nutno dodat. Indy pak dělá hořící hromadu a tvrdí, že cíl bude na Ostrém. Má to logiku.

Na noc oblíkám na sebe úplně všechno oblečení co mám.

 

Ráno je slunce a otepluje se. Předposlední yellowston na Jedové hoře je hračka a pak vesele pochodujem na Ostrý, kde nám ale dochází krutá realita, že cíl je na protějším Plešivci. To od pořadatelů vůbec není hezký, protože sestup dolů a škrábání vzhůru po několika dnech trmácení není úplně nejpříjemnější záležitost.

Na Zlaté Naději sedí Sejčkovci a Fany s Burákem a my s údivem vyhráváme vázu, protože Fany a Burák jsou vlastně pořadatelé - což jsem až doteď netušil, protože šlo trošku o pastičku na Indyho. Pak se válíme na slunci, dojídáme zbytky a čekáme na ostatní, kteří se trousí až po setmění a shodují se, že to bylo náročný.

 

Noc už je skoro jarní a během přesunu do Lhotky na vlak je líný vedro...

A závěr? Čtyři noci, 100km, převýšení 2000m...


Kameňák © 1999 - 2018 .