KAMEŇÁKŮV CANCÁK

[ Zpět na přehled ]

Českosas

26.-28.2.2016

Těžko se píše o njakém vandru, kdy se člověk motá v zakázané první zóně po utajených převisech a na vyhlídkách, kam se nesmí, protože není úplně jasný, kdo si to tu přečte. Tak jenom stručně, tak abych neprozradil, možná jenom naznačil.

Organizace odjezdu byla složitá. Nakonec jede z Prahy s Autíčkem, na Mezní Louce čekáme na Šneka a na Komára, Jíťu a Chipa jdeme čekat do hospody. Po jejich příjezdu táhneme Úzkým hrdlem na Stěny, kde s mírnými obtížemi hledám vyhlédnutý převis. Ale zadařilo se a za chvíli už hoří oheň. Višňák doráží v jedenáct pěšky bůhví odkud.

V noci poměrně kosa, ale voda v čutoře nezmrzla. Ráno je sice jasno, ale slunce vychází do oparu, takže s focením to není výrazné a jsem rád, že nemám zabaleno natěžko - netáhnu stativ a fotocajky. Kolem desáté vyrážíme ze Stěn na východ, na hřeben nad Pravčickou a pak krleš po různých zajímavostech souběžně s Gabrielkou. K odpoledni se oděluje Autíčko s Chipem a mizí do civilizace, zatímco my pokračujem mírným obloukem po hranici první zóny, neb Višňák zahlédl číhající strážce.

Večer mě bolí nohy víc než obvykle, tak jdu spát výrazně dřív než ostatní a ze spacáku poslouchám zvuky Višňákova banja zesíleného okolními skalami.

Ráno je teplo a zataženo, takže nevstáváme a na východ slunce se nikam šplhat nemusíme. Po pozdní snídani ani neschováváme kameny z ohniště, neboť všechny stromy okolo jsou opatřeny tečkami, oznamujícími jejich brzké pokácení. Šnek mizí k civilizaci už dopoledne a se zbytkem se motáme po okolních lesích až do odopoledne, kdy i my mažeme na Mezní Louku na bus.

Kdyby v autobuse neřvaly z rádia songy, které lze považovat za zločiny proti lidskosti (...ten příběh je pravdivý, ten voják se totiž jmenoval T. Texis Taylor), tak vandr neměl chybu...


Kameňák © 1999 - 2018 .