[ Zpět na přehled ]

Všednodenní Střela

28.-29.6.2016

V útrerý balím práci hodně brzy a přesouvám se do Manětína. U kostela parkuju auto, protože busem bych se sem v tuhle hodinu nedostal a jdu se mrknout, jak se Svatá Barbora pomalu rozpadá. Pak si z kufru beru batoh a loudám se teplým a slunečným odpolednem po modré značce - silničkou přez pole na Brdo a pak lesy k Rabštejnu.

Rabštejn je takhle ve všední den večer úplně liduprázdný - dokonce se tu nedá sehnat ani nic k pití. Ani u Lary není otevřeno. Tak chvíli fotím na židovském hřbitově a pak slézám ke Střele. Někde na horním toku asi byla nějaká lokální průtrž mračen, takže je hladina o dobrej kus výš než obvykle a k Berounce po ní plavou kusy králíkáren, větve a vůbec lecos zajímavého. Kousek nad Železným hamrem si uvědomuju, že to šero ještě není soumrak, ale mrak hrozící protržením, tak přidávám do kroku a s úvodními kapkami slejváku se schovávám v přístřešku u bývalého skautského tábora.

Déšť byl sice docela krátký, ale mohutný, takže děkuju nápadu nejít v sandálech. I tak je cesta po pás zarostlými loukami u Kozičkova mýna vysloveně za odměnu. Díky zdržení nestíhám za světla dojít na plánovaný flek u bunkru a zústávám pod celtou na kraji lesa u Černé Hati.

 

Během krátké červnové noci poprchává a z jediné polohy (na skrčence), při které se po kosák vejdu, mě bolí tělo. Vstávám za rozbřesku a všude kolem je buď mokro, nebo mokro a mlha. Za pár minut mám naházené vlhké věci do batohu a za chvíli už míjím Čoubův mlýn a směřuju proti Manětínskému potoku. Je tu sice červená značka, ale místo cesty jenom mokré louky a brody, kde si člověk v kanadách vymění ohřátou vodu za čerstvou - studenou.

U auta jsem v půl sedmý a zanedlouho se naší skromnou plzeňskou kanceláří line - kromě aroma horkýho kafe, hlavně vůně zutých bot a sušených ponožek.


Kameňák © 1999 - 2018 .