[ Zpět na přehled ]

Canisterapie

3.-5.3.2017

Že se dostanu na první letošní vandr až na počátku března bych teda nečekal. A taky bych nečekal, že pojedu se psem a pytlem prášků a bude to v zásadě lázeňský pobyt. Ne - nebudu tady líčit, co všechno mi je - to by třeba vypadalo, že se snažím dostat do osady Paběrek, i když mám v poslední době takový pocit, že ty šedé hlavy snad zobou míň prášků než já.

Grrr!

 

Jedeme stylově vlakem, což je tentokrát znouze ctnost. Občas vidím barevně, občas vůbec. A to se s řízením auta moc rádo nemá. Bohužel to vypadá, že podobné stavy má dneska i leckterý ajzlbon. Například rozhlas hlásí, že z Radotína do Řevnic jedeme odklonem a v Elefantu trvale svítí nápis Pendolíno, což u ostatních cestujících, kteří se nevezou na farmaceutické vlně jako já, vzbuzuje různé obavy a otázky.

Díky tomu, že ze Smíchova jedu o vlak dřív stíhám v pohodě lokálku v Třebáni a dokonce mám i čas pokecat s Dalem, kterého nečekaně potkávám a který mě poučuje, že v Elefantu trampové nejezdí v posledním vagóně, protože to není vagón ale řídící jednotka. Pak hladí Belu a ujišťuje mě, že psa už jedl a v družném hovoru pokračujem i v lokálce, ze které vyskakuju do tmy v Nesvačilech, zatímco on pokračuje dál a směřuje na Europajzl.

Na okraji lesa mě divné stavy vědomí kupodivu opouštějí a obraz okolí ze zostřuje, takže bez problémů hustou tmou dorážíme na Antlera. Dělám dřevo na oheň, jdeme ke studánce pro vodu a čuba se bojí, protože fouká vítr a vržou stromy.

Spát jdu brzo s pocitem, že Brdy jsou takový lepší Lurdy.

 

Ráno se budím brzo a je mi docela fajn. Následuje dřevorubecká snídaně ve složení slanina, fazole, chilli omáčka a bulgur, dělání dřeva, pomalé popíjení kávy navařené do místní konvičky a pak úklid a jde se.

Cestou necestou táhneme na Hobart a po potoce nahoru na cestu. Po značce pak na hřebenovku, ke Klondajku a na Polední potoky, kde ležíme na slunci. Na nebi se honí káňata a kolem lítají motýli - fakt opravdovdoví motýli na začátku března. Několikrát nás ruší z dřímání výletníci, kdy otec v nepadnoucích maskáčích táhne za sebou znuděnou rodinu a ukazuje jim, kam jezdil když byla Askálona ještě tou nejlepší osadou. Tak se stezkami mimo asfalt přesouváme na Knížecí studánky, kde mám sraz s Dušanem.

Sedím na křižovatce cest, Bela se válí ve stínu a pozorujem divný kolemjdoucí - barevný outdoorový hadry, výrazná deodorantová stopa a hůlky jsou už asi dneska stadard. Ještě že jsem zelenej a smrdím ohněm - připadám si tady tak nějak patřičnější.

Dušan doráží kolem půl druhý a tak ho táhnu po starých kempech - vesměs už jenom pozůstatcích. Po cestě Bela někde v křoví najde chcíplou srnčí nohu a odmítá se jí vzdát. Kdyby chudáci všichni ti, co ji hladí a dělají "ňuňu, ťuťu, krásnej pejsek", tušili, jaký je to prase, asi by se jim udělalo blbě.

K večeru kotvíme na Milanově fleku, který je ukrytý ve smrčcích a je to příjemné místo.

Ohňujeme, vaříme, drbeme psa a kamarády, svítí měsíc a houkaj sovy.

 

V noci je teplo a hučí přelétávající letadla.

Snídáme a zevlujeme, pak balíme a napřed ještě po nějakých dalších flecích a pak už jenom po cestách, směřujeme zpět ke Knížecím studánkám. Odtamtud slézáme na Dakotu, kde se akorát budí nějaká holka se synem, který se nás ptá, jestli jsme opravdu trempové. Tak chvíli kecáme a pak Dušana táhnu na Neskenon, kde je bordel jako v tanku a hromada popela zase trošku povyrostla. Radši se proto posouváme o kousek dál - na Kudlu. Tam děláme čaj a dělíme se o zbytky jídla.

Odpoledne táhnem nejkratší cestou kolem obory na Dobříš a na nádraží se rozcházíme.

Ve vlaku se průvodčí mazlí s tím mým zvířetem. Příhodu se srnčí nouhou si nechávám pro sebe abych nebyl vyloučen z přepravy...


Kameňák © 1999 - 2018 .