[ Zpět na přehled ]

Česká Kanada

13.-14.7.2017

V první půlce července se obvykle vyskytujeme v České Kanadě. Přesněji obvykle se vyskytujeme spíš v Jindřichově Hradci, kde v té době probíhá Folková růže, ale při té příležitosti couráme po širokém okolí. Stejně tak i letos bylo sice ubytování domluvené na místním letišti přes pana Fífu již od čtvrtka, ale já jsem využil příležitosti a vymyslel alespoň malý vandr. Bylo by přece Škoda být na okraji České Kanady a celou dobu trávit jenom na letišti nebo chodit na koncerty do do města. Klárka s Petříkem tedy budu muset vydržet jeden jednu noc sami a já s Jirkou zmizím někam do lesů.

Když už jsme v tom Jindřichově Hradci, tak jak jinak na vandr, než úzkokolejkou. V Hradci se cpeme do přeplněných vagónu, platím překvapivě nízký obnos za cestu do Kaprounu a za chvíli už vyhledáme na téhle opuštěné stanici. Bohužel dneska už není zdaleka natolik opuštěná - alespoň ne tolik jak si pamatuji z devadesátých let, ale pořád to je jenom jedna kolej ztracená někde v lesích. Kromě nás tu vystupuje hora cyklistů. Ti se nás pak postupně se snaží předjet a protože mají horská kola z mnoha převody, moc se jim to nedaří. Šlapou do mírného kopečka jako blázni a stojí skoro na místě. Jirka si to šlape přede mnou s USárničkou na zádech a je mu to jedno.

Kaproun byla kdysi úplně mrtvá vesnice a s údive, zjišťuju, že tu jsou otevřené tři hospody. Volíme tu první - občerstvení U vodníka, a údivem zjišťujeme že tam jsou tři další party vandráků. Dávám si nealko pivo, Jirka vyloudí nanuka, sedíme a židličkách a od vedlejšího stolu k nám zaznívají tlumené útržky rozhovoru o tom, že ten dotyčný tele také měl a jiný hlas v tom jak je ta USárna malá.

Slunce pomalu klesalo a tak vyrážíme. na mapě jsem si vytipoval pár potoků, u kterých bychom mohli složit hlavu - ale ouha. Už u nejbližšího rybníku zjišťujeme, že je v něm nějak málo vody a nevytéká z něj vůbec nic. Vytipovaný potok sice teče, ale na druhou stranu protéká územím, které bylo dřív pravděpodobně bažinou, která je dnes odvodněná hlubokou rýhou, do které byl potok sveden. Les okolo je díky tomu nevlídný a moje představa klasického brdského spacího lesíku se rozplývá. Bloudíme tak tmavnoucími houštinami, narážíme na další vyschlá koryta a do toho začíná být Jiří pěkně unavený. Nakonec v nouzi táboříme na bývalém břehu vypuštěného Klenovského rybníka. Jeho dno je porostlé travou ale na bývalém břehu rostou o smrky s větvemi až na zem. Jsou tu všude závěje suchého jehličí a to je dobré. Co ale dobré není, je absence jakýchkoliv kamenů, použitelných na ohniště. Ze suché hrabanky se práší a je jasném že tady oheň nepůjde. Tak ho nakonec rozdělávám na bývalém dně, v místě několika vyrýplých drnů, prolitých vodou. Oheň je sice takový nějaký mizerný - hodně to kouří, ale na uvaření těstovin to naštěstí stačí

Spát jdeme po tradičním partičce prší, kdy se nechávám obehrát o celý pytlík gumových medvídků.

 

V noci již tradičně žerou mravenci, ale je teplo a ani nefouká.

Vzbudilo nás slunce protože jsme spali na západním břehu louky, protože říct na západním břehu rybníka se nedá. Na ohni, který kouří stejně jako včera, vařím kafe a čaj. Pak vše dáváme do původní podoby a vyrážíme.

Na silnici potkáváme ztracené orientační běžce, půjčují jim moji mapu a když zjistí že to mají zpátky k autu ještě dalších pět kilometrů, vypadá to že jim budu muset dát první pomoc. Dál šlapem po červené značce - po cestě vidíme vstávat partu jiných trempů, ale jsou daleko a nechce se mi družit. Pak pokračujeme po lesní asfaltce a necháváme turistickou značku stranou, překračujem silnici za kterou klesáme k potoku. U staré rozvalené rybniční hráze nalézáme docela pěknou studánku a protože máme do doby s Klárkou smluveného srazu dost času, děláme si u studánky pauzu. Vaříme čaj na lihu a svačíme.

Zbývající kilometr a půl na Landštejn se už jenom tak loudáme. Kdybych tušil, že jsme si s Klárkou smluvenou dobu srazu vysvětlovali každý po svém, tak pospícháme. Ale netušil jsem.

Dobře to dopadlo - našli jsme se...


Kameňák © 1999 - 2018 .