KAMEŇÁKŮV CANCÁK

[ Zpět na přehled ]

Kokořínsko s Miminem

21.-23.7.2017

Zkušenost říká, že když se poprvé jede s takhle s malým dítětem na vandr, je dobré jet někam kde to člověk zná - v ideálním případě kde nedávno byl a ví, jaké to tam aktuálně je třeba se dřevem, protože dřevo jedna z věcí kterou si člověk - když je sám v lese s batoletem, nemá šanci udělat. Ono to batole se totiž pořád někde batolí odněkud padá a nebo něco žere, ideálně popel, v lepším případě písek, jehličí nebo šišky. Ta druhá věc, kterou nemůže dělat, se týká vyměšování. A o té tady radši psát nebudu. To ať si radši domyslí každý sám, co nejde dělat, když na ně někdo z půl metru zírá.

Meteorologové věštili na celý víkend přívalové deště, bouřky, přeháňky a další radosti. Takže cíl byl jasný - musíme jet pod nějaký převis a nejlépe na Kokořínsko, ať nemusíme jet daleko, Protože kdo by se s malým dítětem, co řve v autě, trmácel někam daleko, třeba až do Českosaského Švýcarska nebo Lužických hor.

 

Vybírám proto jeden převis nedaleko Housky. Housky s velkým “H” neboli hradu Housky, nikoliv s malým “h” tedy pečiva. Vzhledem k všežravosti všech mých dětí, a Petříka zvlášť, myslím, že kdyby tomu rozuměl, určitě by ocenil, jak vnímavého má otce - tedy pokud by si nevšiml toho velkého písmena. Až bude koukat po holkách, vezmu ho na hrad Kost a když se bude blbě učit, čeká ho vandr na západočeskou Lopatu. Ale to je ještě daleko - teď vysedáme z auta na okraji lesa, kdesi na Kokořínsku a vypadá to, že předpověď počasí nevyšla - svítí slunce a je horko. Auto necháváme svému osudu a pomalou, loudavou chůzí se vydáváme do lůna matky přírody. Mimino se sice vleče, ale mám donucovací prostředky v podobě gumových medvídků a navíc je to z kopce, takže netrvá dlouho a než je pytlík prázdný, už lezeme do té správné rokle. Převis je v pořádku na místě kde jsme ho naposledy zanechali a je v něm pořád ta samá obrovská hromada na štípaného dříví. Hurá.

Chvilku se rozkoukávám a a pak děláme skromný ohníček na kterém se chystám vařit večeři tu náhle zaslechneme hlasy, shora pozorujeme jak se k nám blíží čtyři lidé, co jdou zjevně najisto. Za chvíli jsou u nás a ukazuje se že to je jeden z budovatelů tohoto kempu, jeho syn a dvě vnoučata. Naštěstí jim nevadí naše společnost a nám jejich rozhodně ne. Alespoň bude mít Petřík nějakou zábavu.

Večer ubíhá spokojeně, Mimino se chová společensky a já v rámci možností také. Alespoň si mám s kým trošku povídat. Přesto ale do spacáku zalézáme docela brzy. V polospánku ještě registruji šumění deště a s myšlenkou na to, že by se přece jen ta předpověď povedla..? Usínám.

 

Ráno už je ale zase hezky a skrz koruny stromů v prosvítá sluníčko a jsem dolů do rokle. Snídáme balíme a pak se loučíme. Velkou oklikou se vracíme zpět - napřed lesem ven roklí, pak po loukách s balíky sena na cestu, a po ní skoro až na Housku. Ale mimino se zdá být unavený tak směřujeme rovnou k autu nasedáme, s tím, že se do odpoledne přesuneme někam na Roverky a během toho přesunu se Petřík vyspí - neboť mít správně vyspané dítě je na vandrování s mrňaty to nejdůležitější. Správně vyspané dítě je totiž tvárné a klade menší odpor.

Poslední dobou to se mnou není ze zdravotního hlediska žádná sláva a sotva se belhám. Vybírám proto za cíl jeden příjemný zařízený převis na okraji skal, tak abychom to neměli od auta daleko. Alespoň si prohlédnu tu část obnovené staré Husí cesty, kterou jsem dosud viděl pouze po tmě. Místo toho narážíme na obrovský lan marihuany - tedy ono to vlastně marihuana není, ale spíš technické konopí. Jenomže i tak to vypadá dost zajímavě.

Kemp je krásně uklizený. Kolem laviček zameteno, v písku uhrabané ornamenty jako v klasické japonské zahradě, ohniště vybrané do posledního uhlíku, dřevo nařezané srovnané v úhledné hranici podle velikosti - zkrátka a dobře: pokojová služba Roverských patriotů funguje stále skvěle. Sundávám zavazadla. Chlupatý batoh ze zad pokládám na lavičku a ten dvounohý, co mi posedává za krkem, posazuji rovnou mezi trsy borůvek, ať se napase - třeba ušetříme jídlo. Od borůvek zaznívá mlaskání a já si jdu přečíst, co je nového v kempovce od té doby, co jsem tu byl naposledy - a to bylo někdy v lednu, nebo dokonce v prosinci. Ano, loňský prosinec to byl, vždyť šlo vlastně vánoční vandr.

Náhle registruji, že se nějak podivně setmělo. Beru mimino k ohništi a spolu koukáme jak vrnku probíhá slibovaný přívalový déšť. Prudce se ochladilo a Mimino kupodivu začalo jevit známky ospalosti. Pokládám ho na celtu a za chvíli spí jako dudek. Sedám si proto na lavičku a koukám na proudy deště, co smáčí borůvčí kolem. Nakonec, víceméně z nudy, dělám malý oheň.

Když jsem se chystal na tento vandr, několik lidí vyhrožovalo, že se za námi přijdou podívat. Autíčko s rodinou se měl také pohybovat po Roverkách a strejda Vulpes - jak označují mé děti pana Lišáka alias Páju, si potřeboval odpočinout od reality světa. Že prý si přijede opéct buřta a přitom probrat nějaké základní otázky života, vesmíru a tak. Docela nestylově vytahuji mobil, zapínám ho a rozesílám zprávy co bude. Ozývá se Vulpes - že je na cestě a že dorazí jen se někde sežene sirky, buřty, spacák a já nevím co ještě.

Doráží nakonec až večer - dlouho poté co s Mimino vzbudil a chvíli předtím než začal chtít znova spát. Dlouho do noci si tak povídáme u skomírajícího ohně a Mimino má tak možnost, nerušeně se batolit popelu a provádět všechny ty věci které - když jsem na něj byl sám, nesměl. Řešíme typické problémy nesmrtelnosti brouka, mezi které řadím cokoliv souvisejícího s podzemím, důležité otázky trampingu a folkové politiky.

No, alespoň že už neprší.

 

Noc byla klidná Mimino nespalo jako Mimino ale jako mimino. Teplo bylo jako v létě, ale ono vlastně léto je.

Ráno byla kolem nás hotová prádelna: vlhko, všude se válely kousky mlhy, ze všeho kapala voda a všechno se rosilo. Opravdu všechno - objektiv nevyjímaje. Ještě že jsme spali pod převisem a ne někde na divoko v borůvčí. Stačilo jak jsme se zmáčeli než jsme se vyškrábali zpátky na Husí cestu.

Nahoře využívám strejdu Vulpesa, aby mi udělal fotku, na které bych byl i já. Pořád fotím jenom trampské kempy, děti, kamarády a sebe ne. Teda ne že by bylo o co stát, ale jednou děti nebudou vědět jak jsem vypadal. Takže povinnosti bylo učiněno za dost a další rok před objektiv lézt nemusím.

K autu docházíme brzy - vlastně ještě nebylo ani poledne, ale to nevadí. Mimino bylo špinavé jako horníčtí učni na výletě do ZOO a bylo načase odvézt ho zpátky do civilizace, odbahnit a znovu naučit některé civilizační návyky, jako například jíst lžící a to i jiné věci než písek.

Ono to nakonec i s tím Miminem půjde. Vlastně mu musím ještě vymyslet nějakou überdrsnou trampskou přezdívku, jakou má třeba jeho bratr - Kníže brdský, jenom se obávám že mu prostě zbyde ta přezdívka Mimino.

Jednou mě za to pomluví u svého psychiatra.


Kameňák © 1999 - 2018 .