[ Zpět na přehled ]

Kozí hory

4.-5.8.2017

Původně jsem měl jet sám, pak s Jiříkem, ve čtvrtek se ukázalo, že Kníže brdské půjde umístit k babičce a tak bylo volné Mimino. A nakonec bylo všechno zase jinak a ve čtvrtek byl Jiřík vyměněn za Mimino a zadání na víkend se ustálilo na “s Jiříkem, z pátku na sobotu a v okolí Malé Lečice”, neboť tam je v sobotu festival, kde večer vystupuje Lístek. Takže mi vyšla lokace někde poblíž železnice na Dobříš. No a protože jsem na “klasických” Brdech (to jest Hřebenech) v poslední době skoro pořád, volba padla na Kozí hory - lesy kolem Kocáby , co se táhnou od Dobříše na severovýchod a které - jak už to chodí s místy, co má člověk v podstatě za humny, v podstatě neznám.

I když vlastně ony zmíněné Kozí hory znám, protože se tam odehrává se tam nejedna z legendárních historek o ohňů, ve kterých figurují lidé ze Smečky, takže nelením a jdu za Tonym, aby mi nakreslil pár teček do mapy a jede se.

Aby změn nebylo dost, přemlouvám během balení Klárku, aby se vykašlala na práci a po umístění mimina k babičce vyrazila s námi. Takže jedeme nakonec tři.

Vandr zahajujeme kopáním v rybníku u strže. Slunce je sice schované za oparem, ale i tak je pekelné vedro, takže voda přijde vhod. Pak dobalujme a po loukách míříme do lesů, ke starému klenutému mostu a po lesních pěšínách dál - k potoku, co je vyznačený na mapě.

Ale ouha. Když přicházíme ke korytu, nacházíme potok úplně vyschlý, Ale neházím flintu do žita velím pokračovat dál proti proudu v naději že najdeme alespoň nějakou louži. Ale marně. My jíme El-Askon a u Woodlandu, který zanedlouho nacházíme, se ze dna potoka přímo práší. Ach jo. No alespoň je tady kanystr. Popadám ho a mažu cestou necestou najít něco co teče. A hledám dlouho. V korytě není ani kaplička a tak docházím až ke Kocábě. je to jediná voda široko daleko. Tak nezbývalo nic jiného, než nádoby naplnit přímo z řeky a se smíšenými pocity mažu lesem, plným netykavek zpátky. musíme to převařit a nesmím přiznat zdroj, protože stará vandrácká moudrost praví: “co hlava netuší, žaludek nezkazí”.

Tak celý večer vaříme čajíky vody, hrajeme karty, pečeme buřty na ohni. Po setmění ukládáme Jirku do přístřešku a já si rozbaluju celtu před ním. A noc je teplá, letní a skoro vůbec nekoušou žádný hmyzí potvory. Jenom pod zády tlačí nějaký šutr…

***

Ráno nás Jirka vzbudil hned, jakmile slunce ozářilo první špičky smrků nad námi. Ne, opravdu nechci vědět kolik je hodin a loudavě rozdělávám oheň na čaj a kafe. Včerejší voda zjevně neměla negativní účinky, tak ani moc dlouho nepřevařujeme.

Po snídani se jen tak povalujeme a pak trošku poklízíme a do nalezené tašky sbírám bordel, co se tu porůznu válel. Není to nijak strašný, ale uklizený je to lepší a odpadkový koš je na naučné stezce nedaleko. Před odchodem dokonce rovnám i šibenici na Chemiklandu, která je léty nějaká šejdrem.

Vyrážíme pomalu zpátečním směrem. Ve finále trošku bloudíme, protože kecáme a nedáváme pozor na cestu, ale nepospícháme a stejně nakonec skončíme v rybníku a pak rozpláclý ve stínu akátů, co rostou kolem cesty na Strž…

A festival u jezírka v Lečici nakonec neklapnul, protože Lístku se zatoulal basista někde mezi Tachovem a Prahou. Nakonec sice vystoupení proběhlo, ale v hodinu, která byla pro děti nevydržitelná. Grrr!


Kameňák © 1999 - 2018 .