[ Zpět na přehled ]

Turbovandr buližníkový

15.-16.8.2017

Tenhle týden jsem je na turbovandr vlastně ani moc nechtělo. Měl jsem docela dost práce po tom týdnu, co jsem byl pryč. Jenomže v pondělí psal Autíčko, že prý má rodinu pryč a že by rád někam vyjel. Neviděl jsem ho ani nepamatuju, pohotovostní zavazadlo v autě mám, tak mi vlastně vůbec nic nebrání.

Cíl vandru jsme vybrali zhruba v polovině vzdálenosti mezi Prahou a Plzni - takže Křivoklátsko. V rozumně dostupné oblasti jsem kdysi bloudil po zajímavých skalách a docela se mi tam líbilo, tak proč se tam nepodívat znovu, alespoň na skok.

 

Na místo srazu dojíždím o 10 minut dřív a než se objeví Autíčko tak přebaluji, převlékám, a při té příležitosti zjišťuji, že jsem si zase zapomněl vandrovací tričko. Je to už taková hezká tradice jezdit turbovandřit v civilním oblečení. Ale pořád na tom nejsem tak špatně jako Autíčko který - když doráží, zjišťuje že si zapomněl plachtu. Tak se modlí, aby nepršelo.

Vyrážíme napřed po asfaltce, podívat se na studánku kterou jsem objevil na mapě, a která tam skutečně je. Jmenuje se Tesařová. Neměl jsem o ni ani tušení, možná proto, že ji teprve nedávno obnovila místní lesní správa. Pak se vracíme, bloudíme bukovým houštím a nakonec vylézáme na správnou skálu co se jmenuje Jouglovka. Je to taková skalnatá plošina na které roste borovice, jejíž fotka je snad na všech publikacích o Křivoklátsku - nebo mi to možná jenom tak připadá. Na vedlejší skalce prolézáme ještě zajímavou puklinu mezi dvěma skalními bloky a pak to bereme rovnou přes silnici na opačnou stranu lesa. Opět trošku bloudíme, ale tu správnou skálu, kterou jsem měl vyhlídlou k nocování, nacházíme ještě předtím, než se začalo stmívat. Škrábeme se na ni - je odtamtud zajímavý výhled na vrcholky stromů, které jsou ve stejné úrovni jako my. O kus dál je staré ohniště. Kdysi mělo dokola kruh z kamenů, ale ten už je dávno, víc jak z poloviny pryč.

Šeří se. Sbíráme proto suché dříví, rozděláváme oheň a kecáme o všem možném. Postupně se smráká. Řešíme problém kde sehnat nějakou rovnou plochu na spaní. Všechno je buď šikmé, nebo je tam moc kamenů, šišek a nebo obojího. Copak ty šišky, ty se dají odházet, ale ale kamenů je tu moc. Teprve po chvíli práce si vytvářím malý obdélník roviny obklopený kamenným valem, které autíčko říká hrobeček. Jenže on na tom není o moc líp. Usídlil se pod suchým stromem a pořád lamentuje že určitě bude pršet a zmokneme.

 

Taky že jo. Matka příroda si vzpomněla že když se s Autíčkem potkám v lese, prší.

První déšť začal krátce poté co jsme si ustlali. Vytahuji plachtu a jenom taky přes sebe natahuji. Další déšť přišel někdy k ránu. Na třetí déšť jsme nečekali, jako správní mastňáci koukáme na meteoradar a protože se už trošku rozednilo, rychle vstáváme a mizíme k autu.

Cestou do Plzně pak projíždím takovou malou, hezkou průtrží mračen.

To mám za to, že i nedám pokoj a jezdím s Autíčkem - myslím že klimatologové by nás mohly angažovat při nějakém tom globálním suchu a tyhle společné vandry nám sponzorovat.


Kameňák © 1999 - 2018 .