[ Zpět na přehled ]

Vojenské Brdy

26.-27.8.2017

Celé to začalo vlastně ještě před minulým vandrem - ve čtvrtek na chatě, když mi píše Indy, že jede s dětmi, svojí sestrou Kyselinou, všemi dětmi jeho i jejími a navíc ještě se Sejčkovci na Brdy, a jestli prý nechci jet taky. Chci, ale protože znám Indyho tradiční koeficient nespolehlivosti, před rozjetím akce volám pro jistotu ještě Sejčkovi, jestli to je opravdu pravda, nebo jestli je to typická Indyovina. Prý to pravda je a sraz je domluven v sobotu odpoledne u nádržky.

Po návratu ze Zvěřince vybaluji, suším a pak to opět všechno balím, tentokrát pro sestavu dvou dospělých a dvou děti. Ano - jedeme s oběma kluky.

Pokud se nějaký odjezd na vandr dá přirovnat kulovému blesku, pak je to ten, který právě popisuji. Na chatě jsme dvěma auty, takže vyrážím první. Cestou nakupuju, nechávám ho v Jincích, kde mě nabírá Klárka která, má v druhém autě spící děti. Do Zaječova dorážíme odpoledne a čekáme až se děti vzbudí. Pak dobalujeme zbytky a hlavně jídlo, kterého je nějak podezřele hodně a vyrážíme vzhůru.

Jirka je ospalý ale naštěstí jsou všude okolo ostružiny a tak cesta příjemně ubíhá Pochodujeme pro nové turistické značce Je to novinka - naposledy jsem se tady schovával před vojáky, plížil houštinami a vyhýbal lesním cestám a teď si tady vykračují jako turista.

U studánky sedíme, pijeme, hledáme houby a svačíme, protože zbývá ujít jen kousek.

Panova nádržka je požární nádrž uprostřed cílové plochy Jordán. Když dorazím a ostatní se koupou. Tedy jen ti otužilejší, zocelení Jeniseje, takže vlastně jenom Sejček a Péťa, co se před nedávnem vrátili ze Sibiře. Napřed se seznamujeme s Indyho sestrou, která přiletěla na léto s dětmi z Dubaje. Je to pro nás trošku něco jako Columbova manželka - všichni oni mluvili různé příhody a nikdy nám jí nikdo neukázal. A protože je vedro lezeme nakonec do nádržky taky. Pravda - děti trošku nedobrovolně.

Na vyhlídnutý flek už to není daleko. Dělání dřeva se nezúčastnili, vždyť máme sebou Indyho a Sejčka. Takovou hromadu, jakou oni mají hotovou za pět minut, bych dělal půl dne. Za chvíli už hoří oheň, my sedíme kolem a kecáme co je nového. Všechny děti, kterých se tu sešlo celkem šest, běhají po lese a sbírají houby a kupodivu jim to docela jde. Pak stavím přístřech, ke kterému používám obě dvě plachty co mám - přeci jenom už je nás nějak mnoho.

Stmívá se již proklatě brzy - holt už je konec léta. Díky tomu ale uspáváme děti už po osmé hodině a pak máme volno. Můžeme tak kecat při Indyho hořící hromadě, až skoro do půlnoci.

 

Ráno bylo teplo Jiří vstává první, tak spolu rozděláváme oheň. Postupně se trousí ostatní, pomalu snídáme a pak stejně pomalu balíme. Ještě se jdu podívat k nedalekému rašelinnému jezírku, kde jsou masožravé kytičky, loučíme se a vyrážíme směr Jordán.

Je to do kopce a mimo cesty. Napřed vysokým lesem a potom vřesovištěm, které klukům sahá až do pasu. Jednoho po druhém tedy vynáším až nahoru na asfaltku a jsem utahaný jako kotě. Bunkr je nedaleko. Na zvonu se poflakuje několik cyklistů a my shazujeme batohy a jdem se podívat dovnitř. Jirkovi se to líbí - budu ho muset někdy vzít do těch Orlických hor. Tak se ještě fotíme na zvonu, ze kterého mezitím kanárci zmizeli a pokračujeme v cestě.

U silnice ještě projednáme německou piksli - což je slangový výraz pro “takový ten hranatý bunkr, co postavili Němci za války jako pozorovatelnu”. Pak opouštíme cílovou plochu a přes letiště se vracíme k autu. Mimino mi málem usíná za krkem, ale Jirka to krásně celé ušel a mám z něj radost.

Moc pěkný vandr to byl!


Kameňák © 1999 - 2018 .