[ Zpět na přehled ]

Náhradní Brdy

6.-8.10.2017

První říjnový víkend obvykle býval písničkový vlak na Brdy. Taková tradiční akce, které jsem se obvykle snažil zúčastrnit, neb na ni člověk potkal lidi, co jinde ne. A protože ho letos Tony zrušil, padl návrh sejít se - alespoň v omezené sestavě, v sobotu večer na BootHillu. Takže v pátek balím velký tele a malou USárnu a s Jirkou vyrážíme na Smíchovský nádraží, změnit vzduch po tom týdnu u moře na dovolené.

České dráhy měly tradičně zpoždění, takže se vyplatilo jet o vlak dřív. V Třebani si dáváme limonádu a potkáváme Kožicha, který tvrdí, že do Hostomic jede náhradní autobusová doprava - a taky že jo. Za nádražím už čekají dva autobusy.

Chvilku po odjezdu Jiřík usíná. Bojím se co bude - kdo někdy budil rozespalý dítě a nutil ho k chůzi, určitě ví, co může nastat.

Autobusy se trmácí po zapadlých vesničkách a kousek před Hostomicemi, se jdu zeptat, jestli by nám nezastavili na návsi místo o kilometr dál na nádraží, ale dostal jsem od průvodčího vynadáno, co si jako myslím. Tak holt to nepůjde. Vynáším Jirku z busu a opírám ho o stěnu nádraží. Naštěstí je relativně v pohodě a dá se probudit, takže mu slibuju limonády co vypije a míříme, spolu s Kožichem do Pivovaru, kde už je jeden stůl zabraný trempy.

Po hodině kecání a dvou limonádách pokračujeme. Silnice se táhne tmou do nekonečného mírného kopce a my hrajeme hru, že u každého desátého ořešáku, co jich se podél příkopu řada, si dáváme lipo. Balíček vydrží akorát k Zátoru. Tam Jirkovi beru USárnu a hrajeme pro změnu slovní fotbal. A to nám vydrží až k Brdlavce, kde už je taková tma, že musíme vyndat čelovky.

Táboříme na obnoveném kempu na Krkavčím údolím, kterému jsme kdysi říkali Sobí.

 

Ráno je jenom těsně nad nulou, ale skoro modrá obloha.

Snídáme, balíme a vyrážíme. Všichni z včerejší hospody měli namířeno na Peruna, což je srub dva kilometry odtud. Tak je jdeme navštívit. Chvilku pokecat a uvařit čaj. Po cestě potkáváme davy houbařů, ale všude rostou jenom červené muchomůrky. Že by to byli narkomani?

Na Perunu před chvílí vstávali. Kromě Kožicha tam je Kuba s Miláčkem, Zálesák a pár dalších. Chlubí se, že včera jeli z Hostomic taxíkem a nepříjde jim to divný, tak si opékáme dva buřty a loudáme se dál...

 

Na BootHill docházíme první. Chvilku po nás doráží od silnice Tokajíto se všemi třemi kluky a Heklou - to jsem teda opravdu smekl. Pak se objevují kompletní Šemíci, pak Indy se synem, přichází Sejček s Péťou a nakonec přichází od svého zaparkovaného karavanu Alva.

Hraní je pěkný, ale jsem utahanej a jdu si brzy lehnout.

 

Ráno je tepleji než včera, ale drobně mrholí.

S Jirkou se loučíme brzy. S díky odmítám odvoz do Prahy a jdeme do Jinců na vlak. Jirka poskakuje kolem, ale na Komorsku se začíná loudat a od Křižatek až do Jinců ho občas musím i nést. Je ještě chvilku času, tak jedeme do Kratochvíla na limonádu a pak se cpeme do plného motoráku se zafuněnými okny. Zdravím se s trempy, co v ní sedí a sotva se uvelebujeme, Jirka mi usíná na klíně.

V Berouně přesedáme do rychlíku, nacházíme dokonce prázdné kupé označené symbolem rodiče s dítětem. Jenomže pak přichází afektovaná průvodčí a vyhazuje nás s absurdním zdůvodněním, že nejsem žena. Nepomáhá ani poukázání na to, že okolní - stejně označená kupé, jsou plná teenagerů s pivem. A tak ani nemám špatný pocit z toho, že jim pak Jirka ten vagón po délce celej poblil.

Asi jsem ho chudáka nějak přetáhnul - občas musím myslet na to, že mu jsou teprv čtyři...


Kameňák © 1999 - 2018 .