Roverky, severní Kokořínsko. Jsem pískomil. Mám rád pískovcové oblasti, rád se toulám roklemi a šplhám na skály ať to je na Kokořínsku, v Adršpachu, v Českosasu nebo jinde. Ale nejradši mám oblast, které se říká Roverky. Tady jsem doma a sem určitě budou směřovat moje kroky i v budoucnu - kdykoliv budu potřebovat oddych.
Původní objevitelské výpravy sem se postupně změnily na relaxační :-)

Centrálky, Střední Brdy. Další z míst, kde se cítím doma. Vojenský prostor jihozápadně od Prahy, který jsem pro sebe objevil během vojny. Bohužel nám tady chtějí amíci postavit radar - do háje s nima i s tím jejich krámem! Ale díky tomu budou cesty do nitra prostoru zajímavější a obrodružnější...

Křivoklátsko. Pod pojmem Křivoklátsko si nepředstavuju jenom údolí Berounky a třeba Úpoř, ale především rozsáhlé smíšené lesy táhnoucí se ke Zdicům, Zbirohu a na opačné stran řeky kraj až k opukovým plošinám na severu. Kraj stovek buližníkových skalek, starých důlních děl, královských hradů, ale taky tradiční oblast panských myslivců.

Křivoklátsko mám "na trase", takže se tu vyskytuju často, ale většinou bohužel jen na skok.

Zadní země, Českosas - dneska na první pohled pro trempy zakázaná země, plná hlučných Němců v žertovných oblečcích, ťukajících po značených cestách svými trekovými holemi a přeplněná agresivními ochranáři pokutujícími každý pokus o svobodné toulání. Když se ti ale dostane pod kůži, pak se stane drogou. Vloni jsem začal obcházet zaniklá trampská místa a hodlám v tom pokračovat i letos.

Toulovky, Toulovcovy maštale. Drobné skalní město, dalo by se říct skalní vesnice, na okraji Vysočiny. Pivnická rokle, údolí Krounky, Nový hrad. To všechno znám zatím jenom z vyprávění a z mapy. Je to kraj, kam se jenom obtížně dá dostat hromadnou dopravou, takže je to pro obyvatele středních Čech dost z ruky.

Rychlebské hory, Rychlebky. Zapomenutý kout na severu Moravy. Na jejich hlavní hřeben jsem vždycky jenom koukal z povzdálí - z Jeseníků nebo Orliček. Kraj liduprázdný a lákavý svojí relativní odlehlostí od všech dálnic a koridorů.
A pod nimi oblasti zatopených žulových lomů a příhraničních ospalých vesniček...
Proč jsem se sem ještě nevydal? Lenost nebo co?

Bukovské hory, Bukovky. Severovýchod Slovenska, hranice Polska a Ukrajiny. Divočina, nedotčené bukové pralesy, zákopy z války, medvědi, klíšťata jako pětikoruny. Mám je v plánu letos v létě - nebo spíš k podzimu.

Rudohorie, Muráň, Choč a spol.. Oblast které říkám Klač. Tatry nebo Slovenský ráj jsou určitě hezké, ale okolo jsou taky pěkný hory - a liduprázdný. Byl jsem tu už hodněkrát, ale bohužel už před hodně dlouhou dobou. Snad sem zase brzy zavítám.

Horhany, Gorgany. Je to vlastně jenom jeden hřeben, táhnoucí se paraelně s bývalou Polsko-Českou hranicí na Ukrajině. Žádné cesty, žádná civilizace, žádní falešní sobi...

Vladivostok. Tajný a trvalý sen. Tři týdny po transibu tam, tři týdny zpět. Smočit špičky bot v Pacifiku, prolézt tamní forty, anebo potkat medvěda Ussurijského...

Tohle zůstane bohužel asi jenom snem. Hlavně kvůli času a rodině...

Azory. Na konec tyhle ostrovy v středním Atlantiku jsou něco, co se prostě musí vidět. Nejde o vyválení růžových kytovců na přeplněných plážích, ale třeba o výstup na nejvyšší bod ostrova, který je vyšší než širší. Když jsem zažil toulání po levádách deštných pralesů Madeiry, tak bych chtěl vidět i krajinu na Azorských ostrovech... A to doslova na vlastní nohy.

A tohle si fakt splním. Už jenom proto, že to určitě najde podporu u mojí pohodlnější polovičky :-)